PowerPlay Magazín

Největší krizí si hokej v Československu prošel v 50. letech 20. století. Období temna bylo jen logickým vyústěním "demolice" zlatého týmu z let 1947 a 1949. V následující dekádě kralovala mezinárodnímu hokeji sovětská „sborná", neporazitelnou mašinu dokázali reprezentanti ČSSR porazit v památném zápase na ZOH 1968, nejpamátnější bitvy s nenáviděným sokem pak přišly krátce po srpnové okupaci 1968 na mistrovství světa ve Stockholmu. Zlata se ovšem generace hráčů 50. a 60. let nedočkala, na konci tohoto období ale vznikl základ, později veleúspěšného týmu.

Období temna

Na 50. léta 20. století určitě vzpomíná hokejový fanoušek jen velmi nerad. Mistři světa z let 1947 a 1949 se potýkali z útrap komunistických lágrů a národní mužstvo tak začínalo od nuly, v roce 1951 se reprezentace dokonce světového šampionátu vůbec nezúčastnila. Na světovou medaili si tak fanoušci museli počkat až do roku 1955, na MS v Německu brala ČSR bronz. Nesmyslným zásahům tehdejšího režimu ovšem zdaleka nebyl konec. Na olympijském turnaji hraném v rámci VII. ZOH (Cortina d´Ampezzo) skončil národní tým až na 5. místě. "Před turnajem jsme dlouho jezdili po Švýcarsku, bylo to únavné. Oficíři poté trenéru Bouzkovi přikázali některé změny v sestavě. Rok předtím jsme porazili Sověty a každý si myslel, že jsme favority. Skončili jsme pátí, což vedlo k osobním, velmi nechutným útokům na nás i na trenéra," vzpomíná na nevydařený turnaj tehdejší hvězda národního týmu Vlastimil Bubník. Národní tým tak stihl získat v období mezi léty 1951-1960 pouhé tři bronzové medaile z mistrovství světa, tu poslední na domácím mistrovství v roce 1959. To už se ale začalo blýskat na lepší časy.

Na vzestupu

Na MS v roce 1961 sahala československá reprezentace po senzačním zlatu. Krátce před šampionátem zahynul při tragické autonehodě tehdejší reprezentační trenér Eduard Farda a tým narychlo převzala dvojice Kostka - Andršt. Tehdejší obránce národního týmu Rudolf Potsch vzpomíná " Hodně práce udělal docent Kostka. Vymyslel hru s levým křídlem dozadu, přinesl revoluční taktické myšlenky. Celý svět se od nás učil, díky němu jsme měli posléze výborné výsledky". Hokejisté dokázali poprvé na velké akci porazit reprezentanty SSSR a po dvanácti letech tak získali titul mistrů Evropy. V následujících letech ukazoval československý hokej stále častěji, že to s návratem do světové špičky myslí vážně, s výjimkou mistrovství světa 1962, kdy na protest proti neudělení víz hráčům reprezentace NDR nestartovala a MS ve Vídni 1967 vždy odjížděla z velké akce s medailí. Světovému hokeji vládla v 60. letech neporazitelná sovětská mašina „sborná". V období od března 1963 do února 1968 neprohráli Sověti na vrcholné akci v 32 případech. Přišel ovšem 15. únor 1968, den, který se měl nesmazatelně zapsat do dějin Československa.   

1968

V období mezi lednem až srpnem 1968, známém také jako Pražské jaro, potřeboval národ v touze po demokratizaci nějaký impuls. Rozlosování olympijského hokejového turnaje v Grenoblu proti sobě svedlo reprezentanty ČSSR a SSSR. "V době, kdy Rusové stáli na hranicích, jsme chtěli dokázat to, co nedokázali politici - zburcovat národ. Řekli jsme si, že je naším úkolem Rusy porazit alespoň mezi mantinely. Jako kapitán mužstva jsem byl mluvčím tohoto odporu. Dali jsme si jasné předsevzetí - my se nebudeme míchat do politiky, my je porazíme a nepodáme jim ruce." vzpomíná tehdejší kapitán národního týmu Jozef Golonka. Trenér Pitner před zápasem přišel se skvělým nápadem: kapitán Golonka u rozhodčích reklamoval, že někteří sovětští hráči nemají na bruslích tzv. patky, což byli tehdy povinné plastové krytky chránící nůž. Utkání tak začalo s půlhodinovým zpožděním. Přesto jsme inkasovali už v první minutě, ale po brankách Ševčíka, Hejmy a Havla odcházeli poprvé do kabin s dvoubrankovým náskokem. Ve druhé třetině dokázal na snížení Blinova odpovědět Golonka, a když čtyři minuty před koncem zvyšoval Jiřík už na 5:2, tak se zdálo být rozhodnuto, ale Sověti zásluhou Polupanova a Majorova dokázali snížit na rozdíl jediné branky. Vyrovnat ovšem „sborná" nedokázala, poprvé po 32 zápasech odcházeli svěřenci trenéra Tarasova z ledu poraženi a v Československu tak mohla začít málokdy vídaná euforie. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na ně po remíze se Švédskem zbyla "jen" stříbrná medaile."Vzpomínám si, že když jsme přistávali v Praze, tak letadlo muselo znovu vzlétnout, protože lidi vyběhli na dráhu. Čekalo tam na nás více než 50 tisíc lidí." vrací se ve vzpomínkách ke slavnému návratu Jozef Golonka a dodává " Před mým domem bylo 60 tisíc lidí". Hrdý národ ovšem čekala osudová rána, nejdříve ovšem mělo v uvolněných poměrech dojít k částečnému napravení jedné historické křivdy.

30. července 1968...

... projednal v neveřejném zasedání Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona v trestní věci proti Ing. Modrému a spol. a usnesení z 22. prosince 1950 proti všem obviněným a v celém rozsahu zrušil. Legendární brankář Bohumil Modrý se tohoto zadostiučinění už nedočkal, zemřel v roce 1963 na následky pobytu v uranových dolech... Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR "Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů". Mistrovství světa 1969 hrané ve Stockholmu se tak mělo stát symbolem odporu proti sovětské okupaci". 

Vy nám tanky, my vám branky!

21. březen 1969, hokejisté Sovětského Svazu poprvé od roku 1954 nevstřelili na světovém šampionátu ani gól, jejich soupeř, hokejisté Československa, zvítězili 2:0. "Byli jsme tak trošku disidenti. Každý totiž ví, že jsme na ledě vyhráli, ale málokdo tušil, že jsme si s nimi odmítli podat ruce. To bylo na tehdejší poměry nepředstavitelné, hrozil z toho velký průšvih. Zaonačili jsme to tak, že první by měl potřást rukou poražený. Pořád mám ty chvíle před očima. V prvním zápase jsme Rusy zdolali 2:0 a já dával uklidňující druhý gól. Po dalším zápase se sbornou došlo na Václavském náměstí v Praze ke známému incidentu u Aeroflotu, turnaj měl ohromný politický podtext. Lidé nám odpustili, že nebylo zlato. Hlavně když jsme vyhráli ty dva zápasy." vzpomíná tehdejší útočník národního týmu Josef Černý.

Podruhé se hokejisté Československa utkali se Sovětským Svazem 28. března 1969, branky Jiřího Holíka a Václava Nedomanského znamenaly po první třetině vedení 2:0, soupeř ovšem v druhé části dokázal vyrovnat, ale na góly Josefa Horešovského a Jaroslava Holíka dokázali Sověti odpovědět pouze snížením Ragulina. Konečné skóre 4:3 vyvolalo v Československu výbuch euforie. Památné vítězství bylo ještě umocněno nápadem Jaroslava Jiříka přelepit si na protest proti sovětské okupaci černými páskami hvězdu na státním znaku. "Byl to můj nápad. Ale zase tak moc nás nebylo (Jiřík, Dzurilla, Havel, Suchý a Jarda Holík)" vzpomíná Jaroslav Jiřík.

S hesly jako "Vy nám tanky, my vám branky!", "Za srpen", "ČSSR - okupanti 4:3" nebo "Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to" vyšlo bezprostředně po zápase do ulic více jak 500 tisíc nadšených Čechoslováků. Na mnoha místech republiky oslavy přerostly v útoky proti posádkám okupačních armád. Hrdý národ ale dokázal svého soka porazit pouze na ledě, Československo si nakonec ze šampionátu odvezlo bronzové medaile a byl to patrně ten nejcennější bronz na světě. V Československu mezitím i zásluhou událostí z března 1969 nastaly tvrdé časy normalizace, ale hrdý národ se měl v těžkých dobách dočkat díky svým hokejovým miláčkům i dlouho očekávané zlaté radosti.

Jozef Golonka - legendární "Žiletka" s číslem 9

Účastník osmi světových šampionátů a třech olympijských turnajů byl dlouhé roky ikonou československého hokeje. Jeden z nejlepších hokejistů 20. století narozených na Slovensku odehrál za reprezentaci 134 zápasů, ve kterých dokázal vstřelit 82 branek. V československé nejvyšší hokejové soutěži sehrál celkem 330 zápasů a dal 298 gólů a to především v dresu Slovanu Bratislava. Mezi jeho největší úspěchy patří bezesporu zisk stříbrné medaile z olympijského turnaje v Grenoblu, kde jako kapitán dovedl tým k památnému vítězství nad SSSR, nechyběl ani na mistrovství světa ve Stockholmu 1969. Člen klubu hokejových kanonýrů se po ukončení hráčské kariéry vydal na trenérskou dráhu. Jako trenér vedl Zetor Brno, Slovan Bratislava, reprezentaci ČSSR do 20 let, s týmy SC Riessersee a EC Kolín nad Rýnem se stal mistrem Německa. V sezóně 1996-1997 působil na lavičce slovenského národního týmu. Je členem Síně slávy IIHF, Síně slávy slovenského hokeje a Síně slávy českého hokeje. Na ledě vynikal ostrostí ve všech herních činnostech a díky tomu si vysloužil přezdívku "Žiletka".