PowerPlay Magazín

Žádné jiné období nebylo v historii našeho hokeje tak nabité událostmi. Rok 1947 přinesl Československu první titul mistrů světa, o rok později byli Čechoslováci doslova nadosah zlaté olympijské medaili. V roce 1948 postihla československý hokej největší tragédie v jeho dějinách, při leteckém neštěstí zahynulo nad kanálem La Manche pět mistrů světa z roku 1947, ale osudovou ránu zasadil jednomu z nejlepších hokejových týmů historie, který dokázal získat i přes tragédii nad La Manchem ještě jedno světové zlato, až nastupující komunistický režim.

Praha 1947

První poválečné mistrovství světa, pořádané v Praze, se nesmazatelně zapsalo do historie našeho hokeje. Svěřenci Mateje Buckny procházeli turnajem jako nůž máslem, k neudržení byl zejména Vladimír Zábrodský, který dokázal soupeřům v průběhu turnaje nasázet neuvěřitelných 29 branek. Předposlední den turnaje se tak hokejový národ dočkal vytoužené bitvy o zlato. Soupeřem Československa bylo Švédsko a vzhledem k rozlosování závěrečného dne bylo víceméně jasno, že vítěz bere vše. Čechoslováci dotahovali ve třetí třetině náskok soupeře, vyprodaná Štvanice ovšem musela skousnout porážku 1:2. Nikdo v tu chvíli nepochyboval, že zlato berou Švédové, ale události posledního dne turnaje nabraly nečekaný spád...

„V sobotu ráno se hrálo utkání Švédsko - Rakousko. A jak říkám - v Praze máme hezké holky, hodně alkoholu... No a tím pádem Švédové, kteří už byli mistry světa a král Gustaf jim poslal blahopřání, tak se šli trošku obveselit. Táhli to do časných ranních hodin a v sobotu ráno najednou nastoupili proti úplnému outsiderovi. Proti Rakušanům, kteří vyhráli 2:1. Na začátku tam bylo jen pár stovek lidí, ale jakmile Rakušané vyhrávali 1:0, 2:1, tak nejenom v rádiu, ale i po celé Praze ampliony křičely, aby lidé přišli na Štvanici a ta pak byla plná. Věřte tomu, že když to utkání končilo, lidé v té euforii vtrhli na led, rakouské hráče vzali na ramena a nesli je možná kilometr do jejich hotelu na Poříčí. Tak jak byli, v dresech, bylo to něco nádherného", vzpomíná tehdejší člen národního týmu Gustav Bubník. K poslednímu utkání turnaje pak nastoupili Čechoslováci proti USA a po výhře 6:1 mohl hokejový národ slavit historicky první titul mistrů světa.

Bohumil „Bóža" Modrý versus Kanada 0:0

6. února 1948, los olympijského turnaje mezi sebe svedl hokejisty Kanady a Československa. Před turnajem o zlaté medaili pro Kanadu nikdo nepochyboval. Jeden z nejlepších brankářů naší historie Bohumil Modrý nepustil k úžasu všech přítomných za svá záda jediný puk. "Hlavní strůjce tohoto utkání byl náš brankář  Modrý, který prováděl takové kousky, že Kanaďané kroutili hlavou, jestli ten puk měl v rukavici, nebo ho měl na sobě," vzpomíná přímý aktér utkání Gustav Bubník. Kanaďané přesto brali zlaté medaile a to jen zásluhou lepšího skóre. Čechoslováci doplatili na příliš velký počet inkasovaných gólů se slabšími soupeři, stříbrná medaile byla přesto považována za veliký úspěch. Kanaďané byli hrou národního týmu unešení, z nabídky šestizápasového kanadského turné proti profesionálům však sešlo, hráči tak absolvovali zájezd do Sovětského Svazu, kde předávali své zkušenosti a dovednosti rodící se sovětské sborné. V Praze se mezitím dostala k moci "dělnická třída" a to byl začátek konce tohoto skvělého týmu, nejdříve ovšem měla přijít jiná tragédie.

La Manche (8. listopadu 1948)

Československá reprezentace byla právě v plné přípravě na MS 1949 ve Švédsku. Národní tým se měl po vítězství Club Racing Paris přesunout do Londýna. Kvůli problémům s vízy ovšem musela šestice reprezentantů zůstat v Paříži, ostatní hráči mezitím v Londýně odehráli vítězné utkání, příletu svých kamarádů se už ale nedočkali. Poslední komunikace s dvoumotorovým letounem Beechcraft 18 je zaznamenána v 17 hodin 39 minut. Dodnes se spekuluje o tom, co se vlastně nad kanálem La Manche stalo, letoun se nikdy nenašel, jedinou stopou se stal nález pilota několik dní po katastrofě. Životy mistrů světa z roku 1947 Zdeňka Jarkovského, Vilibalda Šťovíka, Miloslava Pokorného, Ladislava Trojáka, Karla Stibora a nováčka národního týmu Zdeňka Švarce navždy vyhasly 8.listopadu 1948. To, co následovalo po této tragédii, byla jen předzvěst událostem, které měly teprve nastat. Komunistická propaganda využila tohoto neštěstí k rozšíření spekulace o emigraci hráčů, státní bezpečnost (StB) vyšetřovala příbuzné obětí a na dlouhé roky tak ovlivnila jejich osudy. Mužstvo půl roku po tragédii neodjíždělo na světový šampionát v roli favorita. Hráči ovšem ukázali svůj charakter, dokázali poprvé na velké akci zdolat Kanadu a získat tak pro posmutnělý hokejový národ druhé světové zlato. Pořadatelství šampionátu v roce 1950 bylo přiděleno Velké Británii, ke snaze obhájit mistrovský titul však nikdy nedošlo.

Jménem republiky...

... odsuzují se, Bohumil Modrý k trestu odnětí svobody v délce trvání 15 let, Augustin Bubník  k trestu odnětí svobody v délce trvání 14 let, Stanislav Konopásek k trestu odnětí svobody v délce trvání 12 let ...

V sobotu 11. března 1950 se schází hokejová reprezentace ČSR na ruzyňském letišti. Krátce před odletem na londýnský šampionát přichází zpráva, že tým dnes neodletí. Důvod? Neudělení víz britskou ambasádou rozhlasovým reportérům, tato informace se později ukázala jako nepravdivá. Následně bylo hráčům předloženo prohlášení, ve kterém se měli vzdát účasti na šampionátu. Všichni odmítli, odlet byl odložen na 13. března. V ten den kolem třetí hodiny odpoledne se reprezentanti dozvídají, že na šampionát neodletí. Zatímco moravští hráči odchází zklamaně na vlak, pražští hokejisté zamířili zapít žal do restaurace U Herclíků. Jediným hráčem, který zde chyběl, byl kapitán Vladimír Zábrodský. V 19 hodin se šíří rozhlasovým éterem zpráva "československá hokejová výprava neodcestovala na mistrovství světa proto, že rozhlasoví reportéři nedostali víza". Hráči už ovšem v těchto chvílích věděli, že se jedná o lež.

"Popíjelo se, byla rozverná nálada, začalo se nadávat a náhle se strhla mela. Již před naším vstupem do hospody tam na nás totiž čekali dva estébáci, pečlivě si vše zaznamenávali a poté nás chtěli zatknout," vzpomíná člen národního mužstva Antonín Španinger. „Poté jeden z mužů vytáhl pistoli a v tu chvíli jsme věděli, že je po všem", pátrá v paměti Španinger. Následovalo několik měsíců krutých výslechů, obvinění z vlastizrady a špionáže. Vykonstruovaný soudní proces začal 6. října a trval dva dny.

Celkem bylo odsouzeno 11 hráčů a celková výměra jejich trestů činila 74 let a 4 měsíce. Následovalo vězení na Borech a uranové doly v Jáchymově. Legendární brankář Bohumil Modrý, který nebyl v té době již členem reprezentace a s celou aférou neměl nic společného, vyfasoval 15 let nepodmíněně, přičemž byl v jeho případě požadován trest nejvyšší - trest smrti. Ta ho nakonec dostihla v roce 1963, kdy zemřel ve věku pouhých 47 let na následky práce v uranových dolech. Vysvobození přišlo až v roce 1955, kdy prezident Zápotocký udělil hráčům milost. Zlovůle komunistického režimu tak ovlivnila československý hokej na dlouhé roky, bylo jasné, že z této rány se náš hokej jen tak nevzpamatuje.

Vladimír Zábrodský - Legenda s cejchem udavače

Legendární střední útočník se narodil 7. března 1923 v Praze. S ligovým hokejem začínal v LTC Praha, a za svoji bohatou kariéru dokázal vstřelit 306 ligových gólů. V národním týmu se podílel na všech úspěších 50. let, dvakrát získal zlato na mistrovstvích světa a v jeho sbírce nechybí ani stříbrná medaile z olympijských her 1948. Od roku 1949 byl hrajícím trenérem národního mužstva. Kontroverzní postavou se stal v roce 1950, když nebyl souzen v procesu "ing. Modrý a spol." Některými svými spoluhráči byl označen za udavače, ale tato obvinění se nikdy nepotvrdila, stejně jako teorie, že pouze očernil své kamarády, aby se sám vyhnul trestu. V roce 1965 emigroval do Švédska, kde jako trenér vedl například Leksand a Djurgården. Dodnes žije ve Stockholmu. V roce 1997 se stal členem Síně slávy IIHF.