PowerPlay Magazine

V pátek 27. července proběhne slavnostní zahájení XXX. olympiády konané v Londýně. Londýn jako jediné město má tu čest hostit olympijské hry již potřetí, když v hlasování o místu konání porazil města Paříž, Madrid, New York a Moskvu. Během soutěží se rozdá více než 300 sad medailí. Na kolik medailí dosáhne česká výprava, bude úspěšnější než na předcházejících londýnských hrách nebo překoná medailové zisky a v rámci samostatné České republiky? Který z českých sportovců má největší naděje, aby sobě i nám fanouškům udělal medailovou radost? Na to vše se pokusí odpovědět tento článek.

V Londýně se hry poprvé konaly v roce 1908 jako čtvrté v pořadí. V tomto roce se měla olympiáda původně odehrávat v Římě, o dva roky dříve se však Řím vzdal práva pořadatelství. V Itálii se spolu se zhoršující se hospodářskou situací zhoršovala i politická situace, a tak zpráva z Říma o odřeknutí pořadatelství nikoho zasvěceného nepřekvapila. Na přípravu měl Londýn jen dva roky. To je lhůta, která se nám dnes zdá nereálná, byť vezmeme v úvahu rozsah her tehdy a nyní. Přesto Angličané dokázali vybudovat opravdu první olympijský stadion mající kapacitu 100000 diváků. Londýn jako první olympijské město věnoval přípravě sportovišť mimořádnou pozornost a zahájil tak novou etapu ve vývoji olympijských her. Češi vystupovali na hrách jako samostatná země, přestože hlasy z Vídně byly proti samostatné české účasti, ale díky Coubertinovi se je podařilo umlčet. Česká výprava tak mohla na slavnostním zahájení nastoupit za červenobílou vlajkou. S výjimkou Američanů nastoupily výpravy ve sportovních úborech. Diváci měli možnost poprvé zhlédnout pestrou přehlídku výkvětu sportovní mládeže, což se později stalo neodmyslitelnou součástí zahajovacího ceremoniálu her.

Nyní k naší účasti. Přesný počet sportovců není znám. Různé zdroje uvádějí počty v rozmezí 18 -22 sportovců. Ať byl počet sportovců jakýkoliv, každopádně si česká výprava odvezla dvě bronzové medaile zásluhou šermířů, kteří původně do Londýna jet neměli a o jejich nominaci se rozhodlo až na poslední chvíli. Bronzovou medaili tedy získal Vilém Goppold (1869-1943) v šermu šavlí. Byl mistrem Čech v šavli 1909, 1910, 1913. Úspěšný byl i v kordu a fleretu. V samotné olympijské soutěži pokořil více než 30 soupeřů a ve finálové šestici proti němu stálo pět Maďarů. Druhou bronzovou medaili získali čeští šermíři v šavli družstev. Šermíři se vítězstvím nad Francií probojovali do finále, ve kterém startovalo osm družstev. Tam podlehli jen Maďarům 7:9 a byli přesvědčeni o svém druhém místě. Jenže podle podivného systému soutěže bojovali Italové o 2. místo s Německem a po jejich vítězství 10:4 jim byli uděleny stříbrné medaile. Naši se toto dozvěděli až dodatečně. Přesto jejich výkony vzbudily zasloužený ohlas, a tak byli Goppold s Ladou pozváni na čestnou Akademii fleretových dvojic, která byla pořádána před londýnskou smetánkou. Po skončení ukázky jim přišel pogratulovat sám předseda organizačního výboru Her IV. olympiády.  Kromě šermu jsme měli zastoupení také v atletice, gymnastice, tenisu a zápasu.

Další londýnské olympijské pokračování nastalo v roce 1948 jako XIV. olympijské hry. V roce 1939 rozhodl MOV přidělit pořadatelství XIII. olympijských her v roce 1944 Londýnu, protože se ale hry kvůli válečnému konfliktu nekonaly, rozhodla exekutiva MOV na jaře 1946 na základě písemného hlasování prodloužit mandát Londýnu do roku 1948. Československé počty účastníků se opět dle různých zdrojů liší (pravděpodobně je to dáno tím, kolik sportovců bylo vysláno a kolik se jich opravdu zapojilo do sportovního klání). Celkem se her zúčastnilo 69 – 77 sportovců, z toho bylo 14 (13) žen.

Tato olympiáda je jednou z nejúspěšnějších olympiád, co se týká zisku počtu medailí. V neoficiálním pořadí zemí (podle medailí) jsme skončili na osmém místě za šest zlatých, dvě stříbrné a tři bronzové medaile. Kdo se o ně zasloužil? Nejúspěšnější částí výpravy se stali vodáci. Nezapomenutelný kanoista Jan Brzák-Felix obhájil zlatou medaili z Berlína v závodě dvojic na 1000 metrů, tentokrát s novým partnerem Bohumilem Kudrnou. Na stejné trati získal zlatou medaili v závodě jednotlivců Josef Holeček. Třetí zlatou medaili vybojoval František Čapek v závodě kanoistů na 10 km. V závodě dvojic na 10 km získali stříbrnou medaili Václav Havel a Jiří Pecka. Porazili je jen Američané, kteří se pyšnili novou, lehčí lodí, zatímco naše dvojice jela na téměř historickém plavidle, které projelo vítězně cílem před 12 lety v Berlíně.

Vedle atletiky se v Londýně těšil největší pozornosti box.  A i zde jsme získali zlatou medaili zásluhou Julia Tormy. Julius Torma boxoval ve welterové váze. V prvním kole po exhibičním výkonu vybodoval Maďara Beneho, v dalších dvou kolech se jeho soupeři nedočkali konce druhého kola. V třetím zápase si ale Torma vážně poranil (nalomil) levou ruku, v semifinále se mu zranění ještě zhoršilo, přesto díky vynikající technice bezpečně vybodoval italského protivníka. Ve finále ho čekal Američan Herring s velmi tvrdým úderem ale i s dobrou technickou úrovní. Torma své zranění tajil, ve finále mohl levačkou údery jen naznačovat, bleskovými úniky nedal soupeři možnost uplatnit tvrdý úder, sám rychlou pravačkou přesně zasahoval. Výrok rozhodčích byl shodný – Torma zvítězil ve všech třech kolech a získal pro nás první zlatou medaili v boxu.

Také gymnasté se zasloužili o cenné kovy, byť byly zastíněné tragédií. Zdeněk Růžička vybojoval bronzovou medaili na kruzích a v prostných, Leo Sotorník v přeskoku. Devět sportovních gymnastek vyslalo Československo do Londýna, aby se pokusily o to, aby dokázaly to, co se jejich předchůdkyním před 12 lety těsně uniklo – vybojovat zlaté medaile. Cíle dosáhly, ale vrátilo se jich jen osm. Jedna z nejlepších, Eliška Misáková, musela být po příletu do Londýna hospitalizována s podezřením na dětskou obrnu. Její stav se neustále zhoršoval. 14. srpna její srdce dotlouklo. Mezinárodní olympijský výbor se rozhodl udělit jí čestnou zlatou medaili in memoriam. Škoda, že v Londýně nebyla na programu soutěž jednotlivkyň, mohli bychom si připsat další zlato zásluhou Zdeny Honsové a bronz zásluhou Miloslavy Misákové (sestra zesnulé Elišky).

V Londýně se představila také legenda našeho sportu – Emil Zátopek. K prvnímu olympijskému startu nastoupil Zátopek 30. července, kdy bylo na programu finále na 10000 metrů. Hlavní pozornost se soustředila na finskou trojici. Světový rekordman Heino se předešlý den nezúčastnil slavnostního zahájení, aby se nevystavoval prudkému slunci. Zátopek byl naopak přítomen a na desetikilometrové distanci stál teprve potřetí. Hned po startu šel do čela světový rekordman následován svým krajanem a jedním ze Švédů. Zátopek se zařadil na 15. místo. Emil dodržoval časový propočet a ve třetím kilometru šel dopředu. Po šesti set metrech byl už čtvrtý, na čtvrtém kilometru se ujal vedení. Heino se nevzdával, v 5600 m šel znovu do vedení. Začátkem šestého kilometru nasadil Zátopek prudký trhák a během jednoho okruhu získal třicetimetrový náskok. Heino vybočil z dráhy a vzdal. Zátopek pravidelným tempem zvyšoval svůj náskok, třetího Kononena brzy předstihl o celé kolo. S obrovským náskokem protrhnul cílovou pásku a získal první zlatou atletickou medaili pro naši zemi.

Na zítří stál na staru znovu, tentokrát v rozběhu na 5000 m. I když nebylo pochyb o jeho postupu, předvedl v posledním kole nadšenému hledišti fantastický závěr, kterým snížil na minimum náskok švédského favorita Ahldena. Dodnes se diskutuje o tom, zda takto trochu lehkovážně vydané síly mu nechyběly o dva dny později ve finále. V něm šel Zátopek do vedení již po 200 metrech, na druhém kilometru se za ním zformovala trojice běžců, před pátým měla skupinka záhy náskok padesát metrů. V desátém kole nečekaně vyrazil Reiff, na jeho nástup reagoval jen Slijkhuis. Zátopkův krok byl těžký, a když vbíhal do závěrečného kola, byla jeho ztráta na Holanďana 30 metrů a na Belgičana 60 metrů. Zdálo se, že je o medailích rozhodnuto.  250 metrů před cílem však zdánlivě vyčerpaný Zátopek jako by zařadil jinou rychlost. Během několika desítek metrů se mihl kolem Slijkhuise a hnán nadšeným publikem zkracoval metr po metru náskok Reiffa. Ten po ohlédnutí v cílové rovince posledním vzepětím sil uhájil nejtěsnější vítězství před „českou lokomotivou“, jak Zátopka nazval všechen světový sportovní tisk.

V roce 1993 se Československo rozdělilo, na dalších olympiádách už jsme byli vedeni jako samostatný subjekt. Jak si vedli čeští sportovci? V roce 1996 v Atlantě vybojovali čtyři zlaté, tři stříbrné a čtyři bronzové medaile. Za další čtyři roky v Sydney to už tak slavné nebylo. Vybojovali jsme jen osm medailí (2-3-3). V pravlasti olympijských her (Řecko – Atény) tomu bylo obdobně, cinklo nám znovu osmkrát (1-3-4). Před čtyřmi roky v Pekingu to bylo ještě horší. Česko získalo pouze šest cenných kovů - tři zlata, tři stříbra. Zastavíme tento propad v Londýně? Věřím, že ano. Nabízím seznam možných českých želízek, která by nám mohla udělat medailovou radost.

Samozřejmě výše vyjmenovaní sportovci nemají stoprocentní šanci na zisk některé z medailí, stejně tak ti, které jsem nejmenoval, mohou překvapit a získat cenný kov pro naši vlast např. Bába ve skoku vysokém, Ptáčníková ve skoku o tyči, čtvrtkařky Hejnová nebo Rosolová, medaile se může urodit i ženské tenisové čtyřhře, Hilgertová může také ve svých letech překvapit ve vodním kanálu. Budeme-li odvážní, můžeme věřit i našim basketbalistkám. Vzpomeňme si na jejich stříbrné tažení na mistrovství světa konaného v naší republice.

O LOH v Londýně můžete diskutovat i na ZDE uvedené diskuzi!

Miniaplikace

         .         .         .        .         .

Užijme si tedy LOH v Londýně co nejlépe, přejme a podporujme naše sportovce v jakéhokoliv situaci, a pak oslavujme s nimi jejich medaile!