POWERPLAY 雜誌

Fotbal - fenomén 20. a začínajícího 21. století

Baví se jím milióny lidí, ať již v Evropě, tak i po celém světě. Českou republiku nevyjímaje. Lze ho vidět ve všech možných prostředích, na všech možných i nemožných terénech. Hraje se pro peníze a za peníze. Ale, hraje se hlavně pro zábavu, pro radost z pohybu, pro radost z vítězství, ba i pro žízeň. Ale...

Jsou různé soutěže, jejich úrověň je různá, jsou ligy, přebory a třídy. V nich jsou různí lidé, hráči, rozhodčí, funkcionáři. A také různé spojení mezi těmito lidmi, funkcionáři, hráči, ba i rozhodčími. Každý z nich má zájem, aby ten jeho tým byl úspěšný. Pocit z vítězství, z úspěchu je neskutečný. Fajn, potud je vše OK.

Existuje však i druhá strana mince. Vyhrát za každou cenu, porazit soupeře, zdeptat ho. A tak se stane, že se proti „nepříteli" nařizují pokutové kopy v posledních minutách, padají branky z ofsajdů, po faulech na brankáře, nastavuje se utkání tak dlouho, až daný tým vstřelí onu kýženou vítěznou branku.

Pak začínají „pracovat" emoce, výhružky, obviňování toho druhého, rozhodčího, funkcionáře. Pravda, každý má právo na omyl. Jsme lidé a jsme omylní. Proč však jsme omylní tehdy, když stav utkání je pro jednoho nepříznivý?

A proto otázka na závěr: „Má toto snažení ještě vůbec smysl?"

Rozhodčí

Věčně opakované a skloňované téma na všech úrovních soutěží a ve všech sportech. Uznávaní i proklínaní. Přesto však mají jedno společné - i oni jsou lidé se všemi klady i chybami.

Mnohdy se však zdá, že chyby dělají úmyslně, ve prospěch soupeře. Je to však jen určitý úhel pohledu na jejich verdikt. Zcela jistě se bude zlobit poškozený tým a jeho příznivci a naopak.

Podívejme se na arbitry i z tzv. „druhé strany". Nižší soutěže zpravidla rozhodují lidé v důchodovém věku. Proto se nabízí otázka: „Jak se takový rozhodčí asi pohybuje po hřišti? Myslí si snad někdo, že takový člověk dokáže sprintovat přes celé hřiště s o mnoho mladšími hráči, aby z bezprostřední blízkosti dokázal posoudit daný zákrok?" Myslím, že ne. A proto máme tzv. „kruhové rozhodčí". Vždyť ze středu hřiště je báječný rozhled na všechny strany.

Dalším, a ne nepodstatným, faktorem jsou peníze. Nemám na mysli uplácení - opravdu ne!!! - ale řádné odměny za odpískaný zápas. Zkuste počítat. Sobota + neděle (dopoledne + odpoledne). Zápas 200,- Kč + dopravné = cca 350 Kč. Celkem za víkend čtyři zápasy krát 350 Kč = 1400 Kč. No, a to celkem čtyřikrát do měsíce = 5600 Kč. A myslíte si, že pak nemá smysl každou sobotu a neděli chodit rozhodovat utkání nižších soutěží?

Jak jsem se nestal delegátem,
aneb TO NENÍ ŽERT!!!

Je to již několik let zpět, kdy jsem se - jak naivní! - rozhodl, že budu pomáhat odstraňovat negativní jevy v kopané na nejnižší úrovni - ve III. a IV. třídě v soutěžích řízených OFS jistého kraje. Vysnil jsem si funkci delegáta utkání... To není žert...

I nelenil jsem a napsal e-mail předsedovi komise rozhočích panu XY. A poslal... Po několika dnech mi došla odpověď, že si komise velice váží mé nabídky, ale nejprve, že musím vykonávat funkci rozhodčího a poté... Snad...? A že úplně nejlepší by bylo, kdybychom se setkali osobně. Opět jsem napsal e-mail, že tedy ano a kdy že se to vážené Komisi hodí. Odpověď? Ticho po pěšině. Asi jsem se moc angažoval...

Ašak nedal jsem se!!!

Čas plynul a nastal čas jarních odvetných utkání. I vydal jsem se na mač SK Nudle v. FC Kudla. Utkání začalo. Hned z prvního útoku vstřelili hráči FC Kudla branku. Fajn. Hraje se dál a tým FC Kudla chce zvítězit. Běží asi 10. min. a hráč č. 10 za běžný faul dostává ŽK a varování, že ještě jednou a... ...bude ČK. Ještě nic nenasvědčuje tomu, že by to měl být nějaký mimořádný zápas. A byl! Najednou se hráči FC Kudla nemohou dostat na polovinu soupeře a ŽK se množí a varování také. Nejprve vše probíhá ve formě trestných kopů stále blíž a blíž k brance FC Kudla. Domácí stále ne a ne dát branku. Až ve 47. min. - další přímý kop na hranici „vápna" a podařilo se. Ale vždyť je to jen 1:1. Tak trochu přitlačíme. A zkouší se to všelijak. Rozhodčí jen tak mimochodem vmete do tváře hráči č. 10: „Tebe bych chtěl, chlapče, potkat venku po utkání." I odpověď na sebe nenechá čekat - „...já tebe taky!" A už sahá pro ČK. Vše nakonec zachraňuje kapitán FC Kudla. Konec! Domácí vítězí, soupeř je po všech stránkách pokořen. A o to přeci šlo!!! A kapříci? Ani jednoho jsem neviděl, fakt!

A nedám se!!!

Následující den sedám k počítači a píši další e-mail na OFS jistého kraje - panu XY. A veliká chyba. Začínám si zadělávat na problém. Píši, co se v daném utkání stalo a zároveň uvádím, že se mi nezdá, že by se nad utkáním vznášeli kapříci (žádné jsem neviděl)! Tentokrát události nabírají tempo Pendolina. Ihned dostávám mail, abych zavolal. I činím tak. Po představení (ha, vědí, kdo jsem) mužský hlas na druhé straně telefonu vyštěkne 18. dubna v 16.30 h. Komise rozhodčích a že na nějaké čtení mailů nemá čas. Slibuji, že přijdu. Konec!

Nastal den D! Přicházím včas. Ne, nemám smoking. Jsem oblečen docela obyčejně, čistě. Ba i učasán a oholen. Přesto pohledy Komise jsou zdrcující. Nevadí, uvidím, co se bude dít. Zvou mne dál a co že jako chci. Znovu opakuji, že některá utkání jsou ze strany rozhodčích rozhodovány jednostranně a že bych si i troufl dělat delegáta. Vysvětluji, že jsem se domníval, že pokud bych tuto funkci měl vykonávat, budu zařazen do školení, dále, že mi bude doporučena patřičná literatura, atd.

Je mi však rázně vysvětleno, že toto není možné, neboť zcela určitě neznám pravidla, dále pak, že OFS jistého kraje nepořádá semináře delegátů (jen navrhuje pro KFS onoho kraje) a že nejprve musím projít funkcí rozhodčího. Namítám, že ze zdravotních důvodů to není možné. Znovu opakuji, že tedy půjdu na nějaké školení a třeba i do Prahy. Že, když jsem dělal profilicenci na trénování, tak jsem také musel postupovat od začátku - C a až poté B. A odpověď komise? Vy, trenéři, máte pět, šest tréninků, které stále opakujete a ve vaší profesi nejsou žádné novinky. Jó, to rozhodčí a delegáti, to je jiná (asi každý den „milión" novinek). Blíží se konec. Komise mě zavaluje svými argumenty. Konec konců jsou na mne tři. Vlastně čtyři. Čtvrtý mlčí. Raduji se - alespoň jeden se mnou možná souhlasí. Ale asi mají pravdu! Nehodím se na to. Jednání proběhlo korektně. Vše jsme si „vyříkali". Ale pozor, ještě to nekončí! Mlčící člen komise se při mém odchodu jen ušklíbne. Začínám pochybovat, že souhlasí. Reaguji, že asi něco chtěl říci. Chtěl... Vypouští na mne vodopád urážek. Řve, že by bylo dobré, abych odešel, neboť bych mohl být vyveden vrátným, že jsem jeden z lidí, který fotbalu škodí, že si jen vymýšlím, a abych už raději vypadl. Na moji otázku, kdo mu dal právo takto se mnou jednat? Spustí další sérii urážek a že si mne dá zjistit (od roku 1989 uplynulo již 22 let, nevím, kde ten člověk žije). A abych předešel jeho problémům se zjišťováním mé totožnosti, legitimuji se. Kupodivu nikoho to nezajímá. Jediný, kdo snad zachoval chladnou hlavu byl předseda onoho OFS. Aby nedošlo snad k fyzickému útoku na moji osobu, bere mne za ruku a vyvádí mne...

Ve fotbalovém prostředí se pohybuji přes 30 let, ať již jako aktivní hráč či jako trenér mládeže nebo dospělých. Ovšem takové jednání, vrcholného orgánu daných soutěží, mne zaráží. Kdo jim dal právo takto jednat? I kdybych neměl pravdu, myslím si, že je jejich povinností vést jednání na úrovni dialogu, nikoli na úrovni arogance a demagogie.

...a prohrál jsem (dal jsem se).