POWERPLAY 雜誌

Po delší době Vám opět přinášíme pokračování seriálu hokejových a fotbalových momentů, které se tentokrát budou věnovat sportu, kde v hlavní roli účinkují travnatá plocha, kopačky a kulatý míč - ano, fotbalu. Jsou to především momenty, které jsou něčím zajímavé - anebo se jen snaží na něco poukázat a dané situace zviditelnit. Zachycují situace nejen drsné, k pousmání, nevyvedené, oku fanouška lahodící, ale také momenty nepříliš veselé - a právě o posledně zmíněných situacích bude dnes řeč.

Zabrousíme totiž do pomyslně tmavších míst tohoto sportovního odvětví. Do míst, do kterých si většina vrcholových sportovců nepřipouští, že by mohla upadnout tak brzy, jak se bohužel zřídka, ale někdy stává. V dnešním světě jsou nároky na sportovce neustále zvyšovány a někteří nejen mladší sportovci si zkrátka nepřipouští, že by právě jim mohlo tělo vypovědět službu - třeba díky vrozené vadě. Bohužel se takové věci ale stávají.

Ani maďarský fotbalista Miklós Fehér, který by letos slavil své jednatřicáté narozeniny, netušil, že poslední co uslyší bude burácení fanoušků jak jeho Benficy, tak především domací Guirmaraesi. Pojďme si nejdříve alespoň něco málo o tomto útočníkovi povědět.

Miklós Fehér

Fehér se narodil roku 1979 v maďarském městečku Tatabánya a svou profesionální kariéru započal v maďarském Györi ETO FC. V klubu se mu dařilo a snad i proto byl zanedlouho v „hledáčku" o dost známějšího fotbalového klubu FC Porto, kam se ho zástupcům portugalského klubu podařilo také dostat. Ve svých devatenácti letech se Miklós přes veškeré úsilí v kádru nedokázal prosadit a strávil v něm jen jedinou sezónu. Následující roky hostoval v portském Salgueirosu a nedaleko vzdáleném Bragu, kde se stal jednou z největších opor týmu. Poté si ho FC Porto stáhlo opět k sobě, ovšem jen na sezónu, ve které nastoupil pouze třikrát. V roce 2002 se dohodl na přestupu do Benfica Lisabon, který tak zůstal jeho posledním klubem - o tom ovšem v té době neměl ani ponětí.

V Benfice nastupoval Fehér první rok pravidelně, ovšem rok druhý již tolik úspěšný nebyl, a tak ani 25. ledna 2004 v zápase proti Guirmaraesi ho nebylo možné spatřit od úvodního hvizdu. Do zápasu vstoupil až na poslední půlhodinu a to za doprovodu silného deště. Jeho tým na konci utkání vyhrával jednobrankovým rozdílem a náladu mu tak nemohla zkazit ani žlutá karta, nad kterou se ještě hráč s číslem dvacetdevět pousmál - naposledy ve svém životě. V momentě se tehdy pětadvacetiletý Miklós Fehér skácel k zemi. Pomocí defibrilátoru se po několika minutách ještě podaří vykřesat naději na záchranu v podobě obnovy srdeční činnosti, avšak těsně před příjezdem do nemocnice Fehérovo srdce utichá definitivně. Příčina? Vrozená vada srdce.

Video ke shlédnutí ZDE

Sanitka, která měla zařídit rychlý převoz do nemocnice, údajně měla problémy s příjezdem na stadion. Možná i toto malé opoždění mohlo mít za důsledek, že maďarský reprezentant deset minut před půlnocí navždy odešel.

Fotogalerie :

(kliknutím zvětšíte)

Antonio Puerta

Velmi nadějně měl našlápnuto i další, tentokrát španělský fotbalista - Antoni Puerta. Odchovanec sevillského týmu, který se ve svém životopise mohl pochlubit jak postupným propracováním se až do základu týmu FC Sevilla, tak účastí v reprezentaci Španělska do 21 let, kde pravidelně nastupoval. V roce 2006 dokonce nastoupil i do zápasu "áčkové" reprezentace , kterou prověřil výběr Švédska - severský výběr zvítězil výsledkem 2:0.

Debut v dresu Sevilly si Puerta odbyl ve svých devatenácti letech proti Málaze. A i když ho bylo možno vidět více v zápasech  "B" týmu, o dva roky později byl součástí základní sestavy v nejvyšším výběru Sevilly. Jako úspěch lze rozhodně pokládat jedinou branku zápasu v semifinálovém duelu poháru UEFA proti německému FC Schalke 04, kterou vstřelil právě tento sevillský rodák. Tím se podařilo Seville po dlouhých 60 letech probojovat až do samotného finále.

 Vše vypadalo ideálně a bylo více než jasné,že v tomto mladíkovi bude něco víc. Svět pomalu ale jistě očekával příchod další španělské hvězdy.

Video ke shlédnutí ZDE

To by nesměl ale přijít 25. srpen 2007. Běžela 28. minuta  zápasu na domácím hřišti proti Getafe CF. V brankovišti soupeře si najednou kleká hráč s číslem šestnáct. Během několika vteřin je v obklopení ostatních fotbalistů, kteří mu ihned poskytují první pomoc, až do příchodu lékařů. V té chvíli stadion utichá a každému je jasné, že je zle. Když se nakonec podaří Puertu po chvíli probrat, ještě po svých nohách za potlesku fanoušků obou týmů odchází do útrob stadionu. Tam ale opět omdlévá a je rychle převážen do nemocnice, kde je připojen na dýchací přístroje.

Druhý den přicházejí nepříznivé zprávy - Antonio Puerta během noci prodělal dalších pět zástav srdce a jeho stav je lékaři označován za kritický a ty nejpesimističtější předpovědi mluvily o možném poškození mozku. Ale bylo hůř - vážnému stavu budoucí otec podléhá o dva dny později. 21. října 2007 se mu narodil syn Aitor Antonio Puerta.

Fotogalerie :

(kliknutím zvětšíte)

Marc-Vivien Foé

Narozen roku 1975 v Nkolo. Svou fotbalovou kariéru začal ve svém rodném Kamerunu v klubu Canon Yaoundé, avšak po úspěších na fotbalovém Mistrovství světa v roce 1994 o tohoto záložníka projevil zájem francouzský tým RC Lens, kde strávil velmi povedené čtyři roky a jeho hvězda stoupala. To samozřejmě nemohlo uniknout některým evropským velkoklubům, které projevily o kamerunského talenta zájem. Jedním z nich byl Manchester United. Smůla, možná osud tomu chtěl, že krátce před přestupem si hvězda francouzského kádru způsobila zranění, které přestup zhatilo.

Možnost učinkování v Premier League mu nabídl West Ham United, kde se ohřál jen na dva roky a "vzápětí" se stěhuje  zpět do Francie, tentokráte do Olympique Lyonnais. Ani zde mu není přáno a straví zde další dvě léta svého života, aby nakonec zakotvil u Manchesteru City - jeho posledním klubu.

Ovšem Manchester City není tým, který se mu stal osudným. Naposledy si kopačky totiž nazuje až na zápas v dresu reprezentace Kamerunu v rámci Konfederačního poháru FIFA. V utkání s Kolumbií se jeho poslední minutou stavá ta sedmdesátádruhá.

Video ke shlédnutí ZDE

Ve středovém kruhu z ničeho nic Foé padá k zemi. Ani 45 minut snahy lékařů oživit ho nepřináší úspěch. 26. července 2003 umírá na lyonském stadionu v důsledku srdečního selhání.

V tom samém turnaji vzdávají Foému poctu i francouzští fotbalisté v čele s Thierrym Henrym. Po vstřelené brance všichni hráči vztyčili ukazováčky směrem k nebi. Nejen Francouzi ale byli touto ztrátou zaskočeni, s nimi i celý fotbalový svět.

Fotogalerie :

(kliknutím zvětšíte)

Nejsou to ale jen dnešní tři vybraní fotbalisté, kteří náhle opustili své rodiny a fotbalové kolegy - bohužel je takových víc a to doslova po celém světě. Nejen tedy vlivem náročnosti některých utkání, ale zejména kvůli zdravotním problémům, které mnohdy neodhalí běžné týmové prohlídky, končí zcela zbytečně životy těchto mladých a nadějných hráčů. Napsáním tohoto článku doufám, že si alespoň trošičku tyto lidi, co nejsou již mezi námi, připomeneme.

Předešlé fotbalové díly :

FM - vlastní góly

FM - reklamní spoty

FM - simulanti

FM - brankářské zákroky

FM - momentky

FM - likvidační fauly

FM - simulanti 2. díl

FM - úlety rozhodčích na Mistrovství světa 2010

Předešlé hokejové díly :

HM - trapasy na ledové ploše

HM - nejlepší gólové individuální akce

HM - nejděsivější hokejové hity

HM - komedie na ledě

HM - mistři mezi tyčemi aneb ty nejpovedenější zákroky

HM - bitky Česko vs. Kanada