Revista PowerPlay

Akrobatické lyžování je další ze sportovních odvětví, které uvidíte na letošních ZOH ve Vancouveru. Proto se vám dnes pokusíme tento sport trošku přiblížit.

O sportu

 Akrobatické lyžování obecně se velmi špatně popisuje, nýbrž tři z disciplín akrobatického lyžování, které zahrnuje i program ZOH ve Vancouveru jsou dost odlišné. Ke každé disciplíně jsou samozřejmě potřeba lyže. Tento druh sportu patří k nebezpečnějším, a proto je potřeba mít na hlavě helmu a na očích brýle, aby byly závodníkovy oči chráněny před větrem.

 První disciplínou akrobatického lyžování jsou takzvané boule. Závodníci sjíždí svah, na kterém nejsou žádné zatáčky. Cestu jim ovšem znepříjemňují boule, které jsou rozmístěny po celé délce trati. Kromě boulí jsou na trati umístěny i dva skoky. Na skocích závodníci předvádějí různé akrobatické prvky. Při závodě se hodnotí především technika zdolávání boulí, čas kterého závodník dosáhne a také samozřejmě obtížnost skoků.

 Další z disciplín, které ve Vancouveru uvidíte jsou akrobatické skoky. V této disciplíně čas nehraje žádnou roli. Při akrobatických skocích jde pouze o to, aby se závodník rozjel ze svahu, odrazil se z můstku a provedl co nejlépe svůj skok. Skákat můžou například salta, salta s vruty nebo jiné obtížné manévry. Hodnotí se výška, délka, obtížnost a dopad skoku.

 Skikros je poslední z olympijských disciplín akrobatického lyžování. Podobá se alpskému lyžování, závodníci sjíždí vyznačenou trať a jde samozřejmě o to, zajet co nejrychlejší čas. Od alpského lyžování se ovšem liší tím, že závodníci nejezdí po jednom, ale závodí většinou čtyři závodníci přímo proti sobě. V tomto ohledu se více podobá snowboardcrossu. Na trati jsou umístěny i obtížné skoky, které prověří závodníkovy schopnosti, jak jsem již zmínil, vyhrává ten, který dojede do cíle jako první.

 Historie

 Vznik akrobatického lyžování řadíme k počátku 20. století. První náznaky akrobatických prvků na lyžích předvedl v roce 1905 rakouský lyžař a gymnasta Mathias Zdarsky. Paradoxem je, že k rozvoji akrobatického lyžování přispěly především nepříznivé podmínky pro lyžování jako například těžko sjízdný sníh nebo příliš strmý svah, kde lyžaři byli nuceni předvádět jinou techniku jízdy s různými skoky a obraty. Za největší rozvoj se považují asi 50. a 60. léta 20. století, kdy evropští lyžaři začali hledat štěstí v Americe a zakládali si vlastní lyžařské školy, kde akrobatické lyžování vznikalo.

 Akrobatické lyžování však ještě stále nebylo považováno za sport, ale spíše za jakousi show. To se změnilo počátkem 70 let. Za počátek akrobatického lyžování jako sportu se považuje rok 1971, kdy se začaly konat profesionální závody a vzniká i asociace akrobatického lyžování. Do mezinárodní lyžařské federace (FIS) se akrobatické lyžování dostává roku 1979 a o rok později je uspořádán první ročník Evropského poháru. První mistrovství světa se konalo v roce 1986 a na ZOH bylo akrobatické lyžování zařazeno roku 1988, ovšem pouze jako ukázkový sport, v akrobatickém lyžování se medaile na olympiádě rozdávaly až roku 1992.

 Ve zkratce se dá říct, že akrobatické lyžování neprošlo žádnou převratnou změnou, pouze se rozvíjelo, zdokonalovalo a rozdělilo se do prozatím pěti různých disciplín (boule, akrobatické skoky, paralelní akrobatický sjezd, u-rampa a skikros), z nichž na ZOH ve Vancouveru uvidíme již zmíněné tři disciplíny.

 Česká účast

 Na ZOH ve Vancouveru jede po rozšíření české nominace celkem sedm akrobatů. Je to Tereza Vaculíková, Lukáš Vaculík, Nikola Sudová, Šárka Sudová (všichni boule), Martina Konopová (akrobatické skoky) a Tomáš Kraus se Zdeňkem Šafářem (oba skikros).

 Start Nikoly Sudové byl ještě před pár dny velkým otazníkem, asi nejlepší česká boulařka má totiž zraněné koleno a start jí umožní především speciální ortéza. Kromě Nikoly Sudové by si na medaili mohl sáhnout i skvělý český skikrosař Tomáš Kraus. Ten si v kvalifikaci na závodech v Aspenu lehce natáhl třísla, před olympiádou nechtěl nic riskovat, a proto nenastoupil k hlavnímu závodu.

 Program na OH