PowerPlay Žurnāls

Vážení čtenáři PP Magazínu, dnes bych vám rád odvyprávěl svůj příběh, který se mi nedávno stal. Měl jsem tu možnost vycestovat do Německa, evropského státu mnohými opěvovaného, jinými hanobeného. Nabídky jsem využil, tím spíš, že se v ní ukrýval malý bonus. Směl jsem navštívit také domácí stánek Norimberk Ice Tigers, týmu nacházejícího se na druhém místě současné tabulky německé DEL. V neděli navíc tento celek sehrál velmi vypjaté derby utkání s Mnichovem. Teď už ale nastává čas pohodlně se usadit a třeba s šálkem kávy v pravé ruce položit oči na následující řádky.

Píše se 27. listopad tohoto roku a na hotelovém lůžku se probouzím pln dojmů z minulého dne. Je to poprvé, kdy si s ještě zalepenýma očima mohu říct: „Patříš mezi ty, kteří měli tu čest potřást si rukou s bývalým hráčem NHL." Jednalo se o Stevena Reinprechta, čtyřicetiletého harcovníka, který stále pokračuje ve své aktivní kariéře. Znát ho mohou zejména čtenáři starších ročníků, jelikož v NHL zanechal bez mála sedmi set zápasovou stopu a v roce 2001 jako nováček získal Stanley Cup v dresu Colorada Avalanche. Naposledy hrál na Floridě v sezóně 2010-11.

Fotografie ze setkání Eurolanche se Stevenem Reinprechtem

Společně se svými kolegy opouštím hotel a vyrážím na již tradiční „výletní snídani" do Burger Kingu. Dva Chicken Burgery, to je přímo ideální start do nového dne, že? Auto zaparkujeme v nějakých 11 hodin nedaleko norimberské zimní haly a využíváme svého celovíkendového lístku na hromadnou dopravu. Naposledy navštívíme centrum města s vánočním trhem a nepřeberným množstvím obchodů. Kolegové si skočí na kávu do Starbucks, já raději čekám na opožděný oběd. Pravé poledne je již daleko za námi. Už v restauraci potkáváme návštěvníky z Mnichova, v našem sofistikovaném převlečení nemají šanci poznat, že dnes večer budeme povzbuzovat jejich soupeře. Neumím ani slovo německy, objednávám si naslepo, ukazováním do jídelního lístku. Nakonec mi přinesou chutný vývar a párky s brambory, jak německé. Nicméně již není čas ztrácet čas. „Balíme kufry" a vlakem putujeme zpátky k aréně.

Halu si hodláme pořádně prohlédnout, což je vcelku pochopitelné. Jsme zde poprvé a možná i naposled. Že se k nám ale přidají stovky dalších německých fanoušků, slézajících se ze všech stran historického města, to by nás vskutku nenapadlo - dvě hodiny před zápasem! Zřejmě se tady chová fotbalová tradice, kde se na utkání také chodí daleko s předstihem. Jak se později večer ukáže, není to jediná věc, kterou Němci z fotbalu přenesli na pro ně méně populární hokej. Na vlakové zastávce, kam máme namířeno, vystupují desítky dalších příznivců z obou stran barikády, avšak žádné nepokoje mezi nimi nepanují. Trefit na stadion nám v takovém mohutném hloučku nedělá potíže. Podstoupíme prohlídku tašek a batohů, tentokrát s menšími problémy. Zabaví mi kolu připravenou na zpáteční cestu, piva v plechovce ukrytá pod oblečením se mi však až zázrakem propašovat podaří.

Kotel domácích fanoušků

Jakmile již konečně sedíme na svých místech, všímám si struktury a půdorysu stadionu. Sleduji také, jak se asi rozdělí sféry podpory. Napravo ode mne se již téměř k prasknutí plní kotel hostů, nacházející se na vyvýšené tribuně. První „patro" naopak patří domácím. Hlavní kotel očekávám na levé straně, jak bývá pravidlem, naproti soupeřovým fanouškům. Až čas mi ukáže mou mýlku. Kotel vlevo jsem pravda odhadnul správně, jenže naproti něj je pod tím hostujícím i druhý domácí, kde bubeníci vzájemně koukají na druhou stranu a mlátí do svého náčiní současně, strojově přesně. Nevídané. Hluk tak zprostředkovává nějaká třetina haly, další fanoušci se, co chvíli, přidávají. Vstávají, tleskají, křičí... atmosféra ala fotbalová Bundesliga. Nakonec mě strhne natolik, že solidárně domácím pomáhám alespoň využitím svého papírového tleskátka. A byť se nedaří, i za stavu 1:4 panuje vskutku skvělá nálada.

Zápas zlomí až gól na 1:5 - a další paradox - ve prospěch domácích! Gólman Reimer (ne, opravdu nejde o současného brankáře Floridy) neudrží nervy na uzdě a vystartuje na skupinu radujících se hráčů soupeře. Vyfasuje dvě minuty, ale jeho tým oslabení ubrání a dokáže na konci periody naložit gól do šatny. Po návratu na led se už Reimer sluní na střídačce, do brány je vyslán jeho náhradník. Norimberk převezme aktivitu a na konci 3. třetiny se již podesáté v utkání třepetá síť, skóre je vyrovnáno. V prodloužení po přihrávce mého „starého známého" Stevena Reinprechta Ice Tigers udeří naposled a 6 000 fanoušků slaví výhru domácího celku. Po utkání je naší partě s názvem Eurolanche darována ještě podepsaná hraná hůl Stevena, jsme nadšeni z této reklamy na hokej. „Za týden jedeme znovu," říkáme si po zápase. Kamarád z USA nás ale varuje. „Minule, když jsem na hokeji byl, jsme rovněž prohrávali 1:5... a taky to tak skončilo."

Tento úžasný výlet by nebylo možno uskutečnit bez činnosti organizace Eurolanche, která shromažďuje fanoušky Colorada Avalanche z celého světa, zejména pak z neamerických států.